Rehabilitační diagnózy chodidla 1: senzomotorická funkce a problematika obuvi

Chodidla jsou prvním článkem skládačky v komplexním hodnocení postury a pohybových stereotypů člověka. Spolehlivě nesou váhu celého našeho těla a odpradávna nám umožňují poskytovat informace o kvalitě terénu a našem pohybu v něm bohatou zásobou proprioreceptorů. Jaké funkce by měla plnit obuv a jak je to s moderním trendem barefoot obuvi?

Senzomotorika

Funkce nohy tedy zahrnuje senzomotorickou složku. Senzomotorika znamená souhru smyslových orgánů, respektive jejich vjemů a tělesného pohybu u živých organismů.

Prostřednictvím hmatu, kontaktu kůže s okolím získává tělo důležitý informační tok, který je nezbytný pro orientaci v prostoru a ve vlastním těle. Jak jsme zmiňovali, ploska funguje jako „čtečka“ terénu a obecně platí, čím fyziologičtější je postavení plosky v průběhu snímání, tím relevantnější je informace, kterou přečte. A následně čím kvalitnější je výstup zpracované odpovědi z CNS, tím preciznější je nastavení chodidla jako reakce na nestabilní či nerovný terén s diferencovaným nastavením do nejmenšího pohybového segmentu.

První překážkou rozvoje senzomotorické funkce je oblečení, které modifikuje kontakt plosky s okolím. Druhou překážkou jsou boty, které můžeme označit jako filtr přirozené informace o kvalitě terénu. Třetí překážkou je terén samotný. Během let došlo k výrazným změnám terénu, který naše noha snímá. Z rozmanitého terénu se stala rovná plocha, ale proto, aby mohl každý smyslový orgán nastavit svou funkci optimálně, potřebuje co nejširší spektrum informací.

Existuje řada metodik, která podporuje rozvoj senzomotorické funkce chodidla. První, kdo zpracoval poznatky o etiologii a nových možnostech reedukace a prevence instability kotníkových kloubů, byl anglický ortoped Freeman. O uceleném terapeutickém přístupu pod názvem Metodika senzomotorické stimulace si povíme v druhé části článku.

Problematika obuvi

Názory odborné veřejnosti na řešení vad nohy se liší. Někteří zastávají názor, že vada by se měla korigovat až po dokončení vývoje klenby nohy, tzn. po třetím roce života. Někteří využívají pro korekci nejprve cvičení, jiní hned předepíší pasivní korekci ortopedickými vložkami.

Tyto vložky vždy zhorší senzomotorickou funkci nohy, působí jako další nepružná vrstva mezi ploskou a zemí. Někdy až podle opotřebování vložky zjistíme, že člověk v botě používá nohu svým obvyklým způsobem, neboť nejde jen o to zafixovat nohu ve správném postavení vůči podložce, ale v tomto postavení ji i zatížit a správně zapojit.

Obuv by měla plnit dvě základní funkce, a to ochrana nohy před poraněním a zahřátí nohy. Neměla by jinak nohu limitovat, dnešní obuv však tyto aspekty nerespektuje.

V současné době je velmi diskutována problematika bosí chůze. Do popředí jdou tvz. barefoot boty, tedy takové, které svojí konstrukcí simulují chůzi naboso. Nemají žádný podpatek a jsou vybaveny tenkou podrážkou, díky které je chodidlo schopno cítit nerovnosti. Mají dopomoci k lepšímu držení těla, stabilitě a přirozenějšímu došlapu, což přispívá ke zpevnění pohybového aparátu a nepřímo pomáhá například s bolestmi zad a kolen. Před zahájením používání takových bot ale není třeba zapomínat na několik skutečností.

Naše tělo je léta zvyklé na určitý pohybový stereotyp. Adaptace na nový návyk trvá nějakou dobu. Pokud náhle přejdete na aktivní používání barefoot obuvi po celoživotním nošení klasické obuvi, pro váš organizmus to bude šok. Vznikne okamžitá odpověď těla, například v podobě bolestí zad. Tato změna s dobrým záměrem umí ze začátku přinést nepříjemné klinické problémy v pohybovém systému.

Na změnu obuvi je potřeba postupně si zvykat a také ji přizpůsobit podmínkám, ve kterých se člověk nejčastěji pohybuje. Je rozdíl volit obuv pro člověka, který je celý den v pohybu, a pro člověka, který celý den v práci stojí na místě. Chození na boso je v konečném důsledku skutečně benefitující a prospěšné, když respektujeme postupnou adaptaci našeho těla na změnu.