Rehabilitační diagnózy chodidla 2: vyšetření a kinezioterapie plochých nohou

V první části článku o diagnózách chodidla jsme si vysvětlili teorii propriorecepce, a jak nám nesprávná obuv dokáže způsobit problémy. Dnes se spolu podíváme na praktickou část rehabilitačního procesu, a tou je správné stanovení diagnózy a následná terapie pohybem.

Vyšetření pacienta

Aspekce, tedy vyšetření pohledem, nás zajímá jako první. Důkladně si prohlédneme pacienta ve stoje. Na bosých nohou hodnotíme postavení pat, chodidla, prstů, rozložení váhy na chodidlo, otok, deformity a kožní změny (otlaky, suchá zarudlá pokožka apod.).

U plochonoží jsou oslabeny svaly udržující klenbu nohy, čili můžeme očekávat pokles nebo úplné vymizení mediálního oblouku. Příčně plochá noha vzniká poklesem příčné klenby mezi hlavičkami metatarzů, u žen může být příčinou například nošení vysokých podpatků.

U podélně ploché nohy dochází ke zploštění podélné klenby na vnitřní straně chodidla. Příznakem bývá valgózní postavení pat, které vede k nevhodnému zatížení kotníkových, kolenních i kyčelních kloubů a dokonce může vést až ke špatnému postavení páteře.

Při palpaci, vyšetření pohmatem, věnujeme pozornost hlavně měkkým strukturám v oblasti bérce, kotníkového kloubu a chodidla. Všímáme si jejich tvaru, elasticity, svalového tonu, reakce na kontakt, přítomnost otoku a teploty tkáně.

Lehkým tlakem se vyšetřují změny přítomné v podkoží, poslouží nám i řasa Leubeové-Dickové. V neposlední řadě můžeme provést Véleho test, kdy u pacienta v předklonu hodnotíme, zda se při přenesení těžiště vpřed objeví flexe prstů. Pokud se neobjeví nebo je minimální, mluvíme o vyhasnutí této reakce.

Cviky na plochonozí

Existuje několik fyzioterapeutických metod pro ovlivnění plochých nohou. Jednou z nich je zmiňovaná senzomotorická stimulace, jejímž cílem je co nejlepší pohyb s co nejmenší kortikální kontrolou. Tuto metodiku si dnes o něco více přiblížíme.

Senzomotorická stimulace, nebo Freemanova metodika, usiluje o znovuaktivování ztracených proprioceptivních a exteroceptivních signálů. Proprioceptivní cvičení přispívají k udržování rovnovážného stavu, a tedy k dokonalé souhře celého pohybového systému.

Přejděme ale rovnou k praxi. Stimulaci je vhodné začít masírováním kožních receptorů plosky nohy pichlavým míčkem o podložku.

Z terapie využíváme hlavně cvik zvaný „malá noha“, korigovaný stoj nebo cvičení na nestabilních plošinách. Kromě toho se jako pomůcky využívají i válcové a kulové úseče.

Při malé noze chceme docílit izolované kontrakce m. quadratus plantae bez pomoci flexorů prstů. S podložkou mají kontakt pouze tři body nohy, a těmi jsou pata, vnější hrana nohy a val pod prsty. V těchto bodech je maximální nahromadění mechanoreceptorů.

Nácvik malé nohy začínáme ve vzpřímeném stoji na šířku pánve. Vyzveme pacienta, aby provedl kontrakci chodidla. Izolovaná kontrakce znamená, že se snažíme pracovat pouze zmiňovaným m. quadratus plantae bez zapojení ostatních svalů. Z této pozice se dále pokusíme přenést těžiště vpřed o 5-10 cm, při neustálém udržování malé nohy. Přejdeme i do vzpřímeného stoje s mírnou flexí kolenních kloubů s přenesením těžiště vpřed. Několikrát opakujeme.

Po zvládnutí základů následně můžeme cviky modifikovat na nestabilní plošině, na jedné končetině, v podřepu nebo rozmanitých posturálních situacích. Dáváme si pozor na nejčastější chyby při provádění tohoto cviku, kdy pacient neudrží základní postavení, cvičení se neprovádí důkladně a soustředěně, zapomíná se na vícenásobné opakování, nebo se pata odděluje od podložky při přesouvání trupu, flektují se prsty nohou či pacient provede předklon namísto předsunu celého těla.

V rehabilitačním procesu u plochonoží nechybí ani nácvik správné chůze, chůze po špičkách, patách nebo hranách nohy, úchop předmětu mezi prsty a jeho následné přesouvání a podobně. Kromě toho jsou jako doplňkem terapie vhodné i mobilizační a měkké techniky dle Lewita.